Objetí

Něžné doteky rezavých hřebů,
uprostřed lopatek cítím tíhu,
ruce k nohám jen padají,
nezvládají úkon, pro který je Bůh stvořil.
Větru nekončící vánek,
při polibcích něžných múz,
na políčka roztroušených skleróz,
co ve žbánku od piva si pěstuji.
Snad oči navždy věrni zůstanou,
bez slz, bez krásy vidoucí,
a po špetce alkoholu dokonce i vidící,
tu postavu co ruce k mých v objetí natahuje.