Trest smrti

Už všeho mám dost,
Zvlášť svého marného bytí.
Copak je to za radost?
Jen čekat až smrt tě chytí?
Každou vteřinou cítím se slabší,
postupně ubývá mi sil.
Už nikdy nebudu mladší,
za sebou pár mil.
Věci pominuly,
v mlze se ztratily.
Věci se podařily,
plány zas zhatily.
Startovací čára už dávno překročená,
nesmrtelnost soudem navždy odročená.
Přísný soudce je život sám,
však trest smrti přijímám.
Stejně jako všichni…
Všichni jsme se provinili – čím?
Snad životem samým.
Všichni jsme trestanci a stejní tím
doufáním planým.
Že jednoho dne přijde milost,
oddálí pak naši shnilost.
Jenže to se nestane.
Srdce bíti přestane.
V hrudi zůstane jen sféra
podobná jak atmosféra.
A my přijmeme náš trest.
Pod stolem dám ruku v pěst.
Neustále se ptám pak,
proč je to vlastně tak…