Ukradené duše

Jako kdyby fotky kradly duše,
nebo co já vím.
Je to pořád těžší
a já nevím, zda vydržím.
Dívám se na tváře lidí,
které jsem zachytila.
A přemýšlím o nich,
jako bych snad zavinila
to, že najednou jsou tak jiní.
Tak zlí, až to bere dech.
Na dobrosrdečnost líní,
mohu jen potlačit vzdech.
A s hlavou hrdě vztyčenou
bojovat proti nim dál.
S naivitou zničenou.
Led v nich neroztál.
Co mi zbývá, než pořád plavat
proti jejich proudu.
Co mi zbývá, když nechci klamat.
U mého soudu.
Jediné, co můžu
a není to jen zdání.
Já se k tomu vzmůžu,
nejsem holka na vzdávání.
Je dál vést ten boj a vítězem se stát.
Naděje je mizivá.
Jak poznala jsem mnohokrát.
Bezmocnost je plíživá.
Bolestně se trefí tam,
kde to nejvíc zebe.
Když se necháš ovládnout.
ztratíš i sám sebe.
A to nechci riskovat…
Nemohu se litovat.
To by mě zabilo.
Navždy duši pohřbilo.
Jako jim – těm s ukradenou duší.
Jako jim – těm, kteří už nemají duši.