První jarní

Před sebou máme labutě, řeku a tmu
co pozvolna přichází od západu.

Ač je stále březen
vzduch je syt skoroletním teplem.
Nebo byl.
Chladivými tóny se teď hlásí noc...

V dálce, nad obzorem
se neslyšne blýská
a já už v kostech cítím déšť,
kterej přižene se za několik drobnominut
nebo vůbec ne.

Labutě odplouvají pryč,
někam za most, někam za červenozářícími tramvajemi.
Je čas, je čas vstát a připojit se
k vláčnému lehkoproudu chodců
mířících nábřežím tam a zpět.

Já
jdu
tam.

...A ty?

Tyhle podivně, nesmyslně, naláhavě
chuťopálivý večery...
Probouzí cikánskou touhu po dálkách.
V mým zdánlivě usazeným srdci...

A ty...?

Umíš vložit do cesty poslední síly,
když nevěříš
že v temném bodě uzoufání
přichází naděje, jistota silnější
než všecky šedobetonový sliby světa..?

Já
jdu tam...

A ty
.
zpět...

Pod bouřkovitým příkrovem
mizí labutě, tramvaje, svět...

mizí mezi odrazy hvězd
na časněnoční hladině tichomluvný řeky,
co plyne tam,
ale nikdy..

tím druhým směrem...