Město

Prý vypadat bohatý nemusí být drahé.
Snad ani na piano už prstů netřeba.

Auta se rozjíždějí a já musím pospíšit.
Čas nehlídá, ale i ten už zaspává.

Tóny houslí rozrývají hladinu.
Z dálky se nese hlas, nic nezpívá.

Zdi velkoměsta mysl svírají jak past.
Není už mraků, jen šedého nebe.
Proud lidí mě kamsi unáší, neptá se.

Přeci jen život dýchá, v tichém rytmu.
Rytmus neslyším, to v tvářích odráží se.
Potkávám děti, jak dospělé chtějí být!
A možná já sám jsem stále dítě.