Pražská

Tak Praha v ranním oparu,
shazuje tmy svůj šedý háv
a zvedá hlavu ze snění
když zhasíná se v lucernách.
Mácha na piedestalu,
tam navždy marní léta svá
nevdechnou život holubi,
rána má z bronzu kovaná.
Tu zvonek staré tramvaje
zaplaví zvukem nábřeří,
kde malý taxík s dusotem
Šemíka podkov soutěží.
Jak spirály z Kafkovy knihy
co předhánějí se a přou,
prosáklé kouřem kaváren
hádají, že se neshodnou.
Požádala mě Malá Strana,
o verš napsaný akvarelem,
že ta, co Prahou zvou, má dar,
milovaným být nepřítelem.