A tak v trávě ležím

Těžká víčka otvírám,
na budíku právě pět,
rozplynul se krásný sen,
do reality zpět,
jedna myšlenka: přežila jsem den,
přežiji i další,
můžu doufat jen.

Myšlenka za myšlenkou,
jedna chmurnější než druhá,
noc jen probrečená,
vteřina tak dlouhá.

Nikdo nechápe,
že se uvnitř hroutím,
že umírám,
a tiše se rmoutím.

Den jako každý jiný,
navenek šťastná,
umím dobře hrát,
uvnitř se v prach měním,
nikdo nechce mě vážně brát.
A tak v trávě ležím.

A na poslední slunce se dívám...

Slza za slzou pomalu kane,
upřené oči k nebi a vítr tiše fouká,
prosbu začínajíc ,,Pane,
už nechci takhle žít, prosím,
ušetř mě trápení"
vítr stoupá,
možná tiché znamení.

Musím to udělat...

Vítr sílí, a tak v trávě ležím,
a stále brečím,
jen,
už nepřežiji den.

Už neuvidím slunce,
neucítím vánek,
navždy zavřu oči,
jen dlouhý spánek.

Spustil se z mraků déšť,
to andělé pláčí,
a tak v trávě ležím,
jejich slzy mě smáčí.

Toť další znamení,
pozdě něco vrátit zpět,
jsem rozhodnuta,
musím to udělat hned teď.

Žiletka řeže kůži,
protkanou,
krev stéká po růži,
v ruce svíranou.

Poslední obrázek,
oči do široka otevřené,
k nebi upřené,
z mých úst slabý šepot do ticha,
,,Děkuji Pane,"
v hlučném dešti zaniká...