Malá mořská víla

S přílivem k pobřeží azurové vlnky připlouvají,
na nich se kolébá bělounká pěna moře,
posmutný příběh vyprávějí,
malé víly a jejího hoře.

Ta jedné bouřlivé noci,z trosek lodi prince zachránila,
aby mu pak polibkem život opět navrátila.
Ta modrá hladina si teď prozpěvuje,
že se mořská panna do prince zamiluje
a svůj život pro něj obětuje.

Aby milému na blízku být mohla,
svůj krásný hlas čarodějnici dala
a ta ji od ploutvi k nohám pomohla.
Tak jednou z rána na pobřeží,
když vál vánek svěží,
princ roztřesenou dívku objeví.
Na svůj hrad ji hned odveze,
"Co se jen stalo?",
že ji bůh zde nechal tak neblaze,
bez oděvu,bez jídla a hlasu,
i přesto měla v očích neobyčejnou krásu.
Jeho náruč ji něžně objímá,
když na koně ji vy zdvihá,
srdce se jí přitom láskou zahřívá.

Po pár dnech na zámku se už každý ptá,
kdo je ta dívka se kterou princ se vídá
a celé dny pobývá.
Ač hlas nemá,
nikdo se na ni nehněvá,
je přec tak něžná a vesela,
pro prince i ostatní zkrátka kouzelná.

Víla je den odedne štastnější,
její láska více zaslepenější.
Už je zcela přesvědčená že její milí,
ji brzy políbí
a nejhlubší cit vyjeví, vžiť nehynoucí lásku mu od prvního okamžiku nabízí.

Tu však znenadání,
cizí mocná princezna,její naděje zmaří,
pricovo srdce rázem silně zahoří
a jeho krok se k ní přiblíží.
K čemu jsou ji teď šaty z perlatě,
bílá šíje jakou mají jen labutě
a že při chůzi,jako vlnka po moři plyne,
kdž ji její milovaný k hrudi nevine.
Teď každy krok je pro ní bolestivý
a pohled je pln slz a nenávisti,
to přec ona by si měla užívat jeho náklonnosti.

V zoufalství prosí hladinu moře,aby ji poradila,
co dělat, aby se v pěnu neměnila.
Tu z hlubin se náhle ozve hlas,
"Nejsou to její sestry snad?"
Své vlasy s čarodějnicí za díku vyměnily,
aby ji tak ploutev navrátily.
"Ale co to slyší,
jen princovou smrtí,
svůj život spasí.
Dívka nejistě díku ze sestřiných rukou vezme
a na zámek zpátky odejde.
Když princ s cizí dívkou usne,
víla do pokoje tajně vnikne.
Už dýkou se napřahuje,
tu se však zarazí, vždyť sama sebe zrazuje.
Zabít jej přec nemůže,
protože ho víc jak život miluje.
Víla zpátky do pochvy díku vrátí
a za úsvitu se z hradu ztratí.
S bolestí v srdci ale smířená.
do vln moře se vrhá
a pouhou pěnou se stává.

Však každý den s přílivem se navrací
a ty vlny se jak její zrak k hradu obrací.