Když si hraju na umění

Kdo jsem?
A co vlastně hledám?
Jen tak se nedám.
Padám, pak se zvedám.
Snad jen štěstí hledám.
Nebo klid a mír.
Vzdušný vír
do výšin mě nese.
Však daleko mě nedonese.
Pak na paloučku v lese
lehko lže se.
O tom, že srdce sotva tepe.
Přitom jak divé často klepe.
Jako na dveře na má žebra.
Život dal tíhu na má bedra.
Často mám pocit, že už padám.
Přitom to někdy vážně zvládám.
Jenže pak přijde den,
kdy se zas ptám: kdo jsem?
Nebo ležím jen
a zase přemýšlím, kým proboha jsem?

Potřebuji to vědět?
Vždyť i bez vědění mohu sedět,
ležet, spát…
Ale co až budu umírat?
A nebudu vědět, kým jsem vlastně byla?
Jestli snědla jsem vše, co kdysi jsem nadrobila?
Jestli jsem moc nezlobila?
Už abych to pochopila.
Co je vlastně život a umírání.
Proč naděje jednou mě neochrání.
I když prý poslední umírá…
Nad lidstvem oči přivírá.
Naděje snad už není.
A kdo jsem já?
Jen své vlastní snění.
Co si hraje na umění.
A podobně jako zloději
krade z něj svou jedinou naději.
Na přežití.
Mého bytí.