Hraji to dál

Zmizels mi z očí
a už na tebe nemyslím,
myslím tím každých jedenáct vteřin.
To víš,
raduju se
i z malých krůčků.
Vteřina ke vteřině
a možná za pár let zapomenu i ten výmluvný pohled
pronikavý jako čestně nabroušený nůž
do sotva srostlé rány.
Pohled, co vyslovuje
přesně to, co činy a jiná gesta snaží se usilovně popřít.
Možná si příště raději nechej zavázat oči.

Ještě pár takových pohledů
a stane se ze mě schizofrenička.
Dobrá, tak přeháním,
duševní zdraví mi právě dost dobře slouží,
i když mám tendenci
se za to jiným omlouvat.

Přibude pár slziček,
ale co na tom,
studna, do které pláču,
je bezedná.
A možná pár zlostných výkřiků
udušených do polštáře,
tak jak to děláme my
utajené hysterky jednadvacátého století.

A co ještě?

Opiju se
prostřednictvím pár platonických lásek
k chlapcům modrých očí
a budu jim všem fantazijně nevěrná,
s brunetkou odnaproti.
Vždyť víš, jak miluji vyváženost.

Netuším, kdy to všechno zabere
někdy si myslím,
že už jsem z toho venku,
pak potkám na ulici feťáka,
nakloní se
a šeptne mi:
"Jo holka, to já taky."
To, co v té chvíli nelže
je jeho aroma.

Optimismus nějak neztrácím,
jak jinak, moje diagnóza.
Naděje neumírá
ani ta naivní víra v dobré konce
ne a ne opustit mě.
Ani nevím, zda je ten nejlepší konec
je opravdu moje zapomnění.
Takové pohádky mi jako malé zatajili.
Ale uvidíme,
jak to bude dál
dle tvého nového postmoderního scénáře.