Počkej..

Počkej, volám tiše.
Tvoje oči jsou jako ze snů.
Vlastně to celé jen potají hlesnu
Protože mě to všechno tak trochu děsí.
Z hebkého plyše
vyrobím několik černobílých pohledů
a položím Ti je před dveře
ukryté v rudé, křehké gerbeře.
Čti je, až budu z dohledu,
protože se tak trochu bojím, co na ně řekneš.
Počkej! Volám tiše.
Tvůj úsměv je jako z jiného světa.
Jen prázdné klišé
je i jen jediná věta,
kterou bych snad chtěla ještě říct
Tak říkám – Počkej!
A vím, že budu muset jít já, a ne Ty
a je to tak blízko.
Proč jsi tak krásná?
A proč je havran jako psací stůl?