Duše

Očima pátrám po okolí,
snažím se najít sebe, svoje tělo.
Bohužel někam odletělo.
Už srdce mě nikdy nezabolí.
Je se mnou konec, amen.
Opona padá.
Stín se vkrádá.
Do těla tvrdého jako kámen.
Má duše bohéma si létá,
ještě nechce na místo posledního spánku.
Chce si užívat dotyky jemného vánku.
Vychutnat sladkou vůni léta.
Nebo hořkou zimy pachuť.
Vždyť na tom už nezáleží.
Má duše s časem jak o závod běží.
Chce ještě zůstat – jen tak na chuť.
Z výšky vždy přála jsem si vidět svět,
na vrcholcích velikánů stát.
A nechat si jen na chvíli zdát,
jaké to musí být nebi na dohled.
Teď jsem na dosah obloze,
vždyť jsem vlastně mrtvá celá.
Tak proč cítím, jak jsem se chvěla.
Ve své mrtvé nehybné poloze.
Snad duše do těla se vrací?
Snad jakési kouzlo od anděla?
Náhle vrací duši do mého těla…
Jako bych to někdy chtěla…
Zas.