O životě

Den sluncem ozářený se mění v noc protkanou stříbrem,
a tak to jde pořád dokola, den za dnem.
Slunce tak jasné a zářivé a schovává svou zářivou tvář za obzor,
a ty moc dobře víš že noci neklade tak velký vzdor.

Náš příběh je tak dlouhý a našim jménem byl napsán celý sám,
psaný nesmyvatelným inkoustem, tím který stopy zanechal a někde kaňky na stránce bělostného papíru udělal.
Někde písmo rozmazané jest,
To když nám nepřál úděl našich zářivých hvězd.
A tys plakal.
Když den k večeru se smrákal.
Když plakala jsem já, slzy jsi mi stíral,
ukázal mi něco krásného, mlčel a upřeně se na třpytivé kapky rosy díval.
Tys krásu viděl všude,
V motýlu, přírodě, člověku ve kterém už ji ani moc nezbude.
Tys však viděl i to zlé a i zlé si konal,
někdy až moc kruté věci, jako bys do srdce nožem bodal.

Však nemohu ti to mít za zlé,
nikdo nejsme bezchybní a nemáme právo soudit druhé.
Chodil si vedle mě po špičkách, já neslyšela tě,
však byl si tu stále se mnou a držel mně abych nezakopla.
Tys daroval mi své štěstí, tys daroval mi svůj smutek.
Tys daroval mi svůj úsměv, tys daroval mi své slzy.
Tys provedl mě rozkvetlou loukou, tys protáhl mě trním,
je toho tolik, čeho si na tobě samotném cením.
Jsi někdo s nejkrásnější a zároveň nejkrutější duší,
to co jsi zač jen málokdo tuší.

Když poprvé si mě políbil já dokázala zřít a pochopila to, co jiným bylo skryto.
Však nám všem je to do duše odnepaměti vryto.
Tys tím darem největším, který mi byl kdy dán,
seslán odněkud z nebeských bran.

Nikdo neznal tvé jméno a i pro mě hádankou bylo největší,
Celou dobu jsem ho znala, však tvrdila jsem že netuším.
Musíš jen otevřít oči a dívat se, pak pochopíš,
Že vše na světě je tak krásné když to všechno konečně zříš.
Každou bolest střídá radost,
každou bezstarostnost zase starost.
Tak už je to odnepaměti.

Nyní já tvé jméno znám,
jméno všem na očích a tudíž nejskrytější, tys totiž to nejnevypočitatelnější,
tys Život sám.

Tvé jméno je ŽIVOT.