Zoufalcem...

Bez inspirace.
Mrtvý uprostřed díla.
Z křídel vážky skládáš dech na poslední tah.
Kde z rány zeje díra…ze stříbřitých dlah.

Z křivek snů,
trháš vlastní iluze.
Bez možnosti spát s černotou noci.
Léčit rány lihem
a sladit slzy růžovou.
Už nemáš nic,
co bys vsadil všanc.
Co když jednou ta bezesná noc skončí?

(Bolíš aby plakala,
když vzala i tvou poslední.)

Vina tak lehká,
že smetlo by jí křídlo motýlí.
Nač zoufalcem býti…?

A noc hřála,
když sis trhal vlasy.
Měl jsi dílo.
Bez ladnosti…hloubky…krásy…

(Takže další vážka přijde o křídla…)