Mrtvola

Už si pro ni jedou, oči upřené do šera,
sleduje jak černé lehátko naráží do dveří,
moc dobře ví, dnes je to jiné než včera,
čeká až naposled srdce v ní udeří.

Ruce bílé už víc než zadní stěna,
ztěžklá hlava kutálí se po podlaze,
ze rtů vytéká narůžovělá pěna,
takovou nádheru snad jen zvěčnit v obraze.

Jak za pár okamžiků bude mrtvo krásné,
když dech už nemá sílu projít,
jak tak naráz vše utichne a zhasne,
jak duše se bude chtít nedočkavě dvojit.

Naposled poslechnout si svého srdce hlas,
snad ten poslední nepropásne,
za pár okamžiků nastane ten jediný čas,
kdy ve tvém nitru sám život uhasne.

Nekonečně dlouho než se krev zastaví,
než je z ní ta studená černá,
než tělo své bezduše otráví,
tahle mu nikdy nebyla věrná.

Pak už jen zakrytí černými prostěradly,
ale ta duše to nestihla odejít,
slyšíte? Takovýhle lidé ještě neuvadly,
nemůžete ji jen tak zabít!

Vždyť ona má ještě kus člověka
a ty uvězníš ho mezi provlhlou hlínu,
vždyť vůbec nevíš na co třeba čeká,
copak se těší až hrob jí růžemi ovinu?

Přece zůstaly v ní ty poslední dotyky
a ty slova v její hlubině pořád znějí,
taky že zůstal jí výraz té poslední paniky,
když umírala v utopené naději.

A stejně ji chci vidět.