Černý inkoust

Jen černý inkoust liju do klávesnic.
V metafoře chmurám, to kdybyste snad měli zájem?!

Jsem slévačem – příběhů,
o které nikdo zrána nestál.
Proud z deště historie – života,
v poryvech snů host tak tichý...
Jak z budovatelských písní oráč
všech duší sející bez přestání
radosti, veselí či trýzně bytí
pro generace živých, kterým není dáno
paměti...
Vždyť každý den má svoji vlastní chvíli, kdy
se z paměti začnou vymývat
-sny!
Kam mizí, to nikdy není jejich věc.

Jsem dárcem snů.
Pochmurným melancholikem, pohrobkem
zplanělých nadějí...
Mám pocity, ne cíle.
Nemateřská Věčnost mi nenabídla Osud
a já dál nechci
brát své bytí jako práci.
Jen škoda, že se mne na to nikdo neptá
Jsem třetí tečka za textem, trojjediná samota,
tak co mi zbývá?

Zas dál lít jak nebarevný inkoust
svou Lítost do klávesnic
v záznamech dřímot milionů cizích...