Kouzelnice - II.

Ale jsem zoufalá láskou a stínem.
Nemocná touhou, opil mě vínem.
Svých snů a přání,
je to k uzoufání.
Vidět jinou po jeho boku,
nemoct vystřelit po svém soku
kulku vražednou.
Prosím, pomozte mé zlomené duši.
Čarodějce hloupé, co jen matně tuší…
Kam zavedla ji láska – na křižovatku.
Pomatená city, na kůži jinovatku
z nocí strávených pod jeho oknem
tajným šepotem.
Ať zůstane mým vzácným klenotem…
Zatímco on jinou hladí,
čarodějčino srdce zradí…
Ach, ta zrada tolik chladí…
Stejně jako ostří čepele
dýky, co nosím u pasu.
Tak pomozte mi přátelé…
Zabít je oba. V tom zápasu
sama nemám šanci.
Démoni, vy štvanci.
Přijďte mi na pomoc.
Učiňte konec mému trápení.
Vždyť je to k zbláznění…
Slyším jeho mámení.
Už zase.
V jeho hlase
ten náznak vášně…
Který mně nepatří.
Světlo ranní nespatří
už nikdy více.
Zabije ho plamen svíce.
Nebo ho zabije má ruka.
Nechám ho zažít pravá muka.
Z nešťastné lásky…