Nepřestat žít

Maluju a miluju.
Kreslím vzácné obrazy.
Na srdce své obvazy
si někdy vážu.
Sama sobě kážu.
O dobrých mravech.
O nepřípustných stavech.
Píšu básně a jiné taje.
Občas používám jinotaje.
Když vločka sněhu si se mnou hraje.
Má duše se náhle kaje.
Nad tou zlomyslností.
Když ji v dlani rozdrtím – zničehonic.
Občas se děsím, že už nedokážu víc.
Padám, vstávám a létám.
Rodím se, uvadám, vzkvétám.
Jenom tak žiju.
Z pavučin šaty šiju.
A pak je nosím tajně.
Nepoddajně
se jimi chvástám.
Jindy tvář mužskou laskám.
Propaluji očima jeho zelené tůně.
V kterých uvízl paprsek patřící luně.
Chudák měsíc stůně.
Když ležím v přírody lůně
a jen tak očima zkoumám.
Po světě se ráda toulám.
Pod podmínkou, že mám se kam vrátit.
Nikdy se nechci na moři ztratit.
A bloudit ztracená, hledat břeh,
kde bych vydechla poslední dech.
Odcházím na jiný svět.
Do snů.
Pak k ránu vracím se zpět.
Procitnutí
někdy nutí.
Dojít k rozhodnutí.
Dál malovat, kreslit, psát,
dál vstávat, padat a spát.
A hlavně nikdy nepřestat snít.
Jen tak se dá vydržet žít.