Ptáš se

Tenkrát jsi najednou zmizela
a dnes, ty ses rozhodla vrátit?!
Vždyť ty jsi zapomněla docela,
jaké je to tady žít.

Rozechvělým hlasem se mě ptáš,
jak tu chutná vzduch? Pošeptáš.
Cítím jak šíleně se bojíš, ten tvůj strach,
do řas nafoukalas mi sivý prach.

- Po lidech s dehtovým nádechem
a taky po ropě možná.
Než vyrovnala ses se zoufalým povzdechem,
jsi celá taková mátožná
a ptala ses dál…

Jak chutnají srdce? Tvůj hlas s větrem vál.
- Asi jako sladký perník nebo hořká káva,
ale víš jaký doopravdy je srdeční sval?
Jak tvrdý kámen co bije ti do hrudi,
víš, on se nevzdává…

Jak voní láska? Čekáš až tě něco povzbudí.
Však já to nebudu. – Láska nevoní.
(Láska je právě to všemocný slovo, co v sobě všechno skrývá. Láska je celý život).
Asi jsem to neměla říkat, když ve slabinách tě zastudí.

Jak chutnají slzy? Když sama se jedna uroní.
- Slzy? Ty jen štípou a někdy taky pálí,
ale víš, i když sebevíc se jich kutálí,
nikdy, nikdy žádná nezavoní.
(Spíš každá zabolí.)

Už tři ukáply na zem, sílu však ještě máš,
jak chutnají oči? Ještě se zajímáš.
- Možná po čokoládě, které se nesmíš přejíst,
nebo po moři, ve kterým se nesmíš utopit.
- Víš, je to moc těžký do očí se dívat
a ještě těžší to v nich pochopit,
proto je lepší, když už se začíná stmívat.

Víš,
já tě nechci vidět, jak pláčeš.

Tak se radši nevracej.

Prosím.