Vzpomínka

Když temno příjde blíž,
a já stále dýchám,
propadám se čím dál níž,
svou minulost v hlavě míchám.

Stávám se malým dítětem,
co rádo si hraje,
neschovává se před světem,
připadám si jak král ráje!

Držím maminku za ruku,
říkám:,,Mám Tě ráda“,
jdu s ní stále po boku,
neotáčí ke mně záda.

To je ta krásná iluze,
kterou dítě si vyrobí,
brání se tak rodičovské neduze,
kdy démon je rozzlobí.

Ten démon je alkohol,
kdy převrací dospělým myšlení,
a pásek se solí je pak světabol,
kdy rodič použije na dítěti jako řešení.

A tak jsem tedy u maminky,
co občas mě dost trestá,
po tělíčku mám modřinky,
avšak maminka jinou výchovu nezná!

Maminka jenom pije a kouří,
pak zbytek dne tu spí,
životem se jenom plouží,
Já? Jsem dítě, co rádo sní!


Maminka stále pije,
střídá dost své partnery,
a brášku častejc bije,
a kde jsou ty záchranné panely?

Je právě temný večer ,
a něco se stalo,
bráška se jako já třásl a brečel,
co nám naše jistoty vzalo?

Maminka brečí na zemi,
opilá babička na ní leží,
mamince teče krev z hlavy,
a čas neúprosně běží.

Bráška už to neunesl,
chtěl babičku zastřelit,
já se stále v koutku třesu.
Povedlo se mu tyčí tyrana udeřit.

A tak tu probíhá hrůzná scéna,
já psychicky se hroutím,
před bytovkou houká policejní siréna,
a tak se tu teď soudím.

Odvezli všechny dospělé,
jen my dva malý zůstali,
mráz nám běhá po těle,
kéž bychom ráno nevstali!!

Celou noc jsme protrpěli,
pak maminka přišla,
a tak jsme se obejmuli,
a další cesta už nešla!

A co mi tehdy při obejmutí řekla? ,,Proč se tak klepeš? Nic se přece už neděje!“A já? Já ji milovala....a miluju!