Jsou protkány

Volání zrádných hlubin snů včerejších,
v krystalickém teď i dobách pozdějších.

V naprosté nahotě jsoucna i bytí,
Ukazují se nám tmavé kouty bolu
protáhnou nás temnotou, trpně dolů.
Lidská pýcha snáze se jiskrou třpytí,

když temná stránka a talent spřáhnou se.
Odtud na nitkách vznešeně táhnou se,

lahodné loutky tesklivě utkány,
z tajemství bodavě zelených očí.
Zlo nutné točí je na kolotoči.
Mně karty byly dávno už rozdány.

Svět zdá se náhle principem vrchnějším,
v modlitby vzácné, běžné i běžnější,

poslové jinotaje jsou navždy skryti,
v hradby postavené z peří sokolů,
Spojených tenkým provazem rozkolu.
Ve vášni vinné vlahým vínem smyti,

být navždy svoji, bez tebe vránou jsem,
v tmu s nachem vztáhnout se.

Přikrývkou slasti ruce jsou sezdány,
zůstanou stát, když strany se otočí.
A v dlouhých temně tmavých vrkočích
osudy navzájem jsou protkány.