Jak jsem nakreslil svět

Bylo to kdysi,
už hodně dávno,
před sebou měl jsem,
jen prázdné plátno.
V hlavě myšlenka
teprv se rodila,
hustá čerň můj
obraz zalila.

Modré nebe,
na dvě části svět dělí:
nekonečný vesmír –
domovskou zemi.
Vesmír plný planet,
jasných hvězd,
země plná nových
životních cest.

Život jako takový,
zrodil se ve vodě.
Někteří řadí jej
k náhodě.
Jiný zas k zázraku
či dílu božímu.
Nic to však nemění.
Vše jednou začne
i skončí.

Vedle vody pak,
všude jen souš -
zhola, zhola nic,
jen pustá poušť.
Do země semínko
rostlinou nazvanou.
Zběsile míchám svou
barvu – zelenou.

Na nebi obláčky,
vpřed vítr je žene.
Všichni k nim vzhlíží,
v mysli své milé.
V jasné noci pak,
měsíc z noční oblohy
září –
společně s hvězdami –
kreslí Ti úsměv na tváři.

Přes den vše ožívá,
na nebi zářící kotouč –
jiskra naděje plápolá –
jako bych pod zemí
zapálil louč.
Zdroj života a síly,
nehynoucí plamen –
východy a západy,
s pohádkou vstříc
jde mi pan
Andersen.

Nahoru dolů,
míhá se štětec,
nemaluje krychli,
ani čtverec.
Náhle však,
slunce jasná zář,
odhalí pravdu –
lidská tvář.

Dva milenci
u jezera,
drží se za ruce.
Další můj tah
rozbuší prudce
jejich zamilovaná
srdce.
Po klidné hladině
sem tam vlnky běhají.
Oba, maje život před sebou,
šťastni jsou – nespěchají.

Na kopci kostelík,
tyčí se poblíž města:
ruku v ruce, vedou se
ženich a nevěsta.
Zlaté zvony zvonice
hlasitě zvoní a
kvítky od jezera
kytice svatební voní.

Poslední tah –
barva se rozpila!
Do hlavy myšlenka
se mi teď vnutila:
šest druhů barev
šest dlouhých pruhů…
Tak nad dílem svým
ztvárnil jsem duhu.


Pozn: 22.3.2011 – Danča Lesniaková – Spolek - :-)
Superkontinent Pangea, obklopen oceánem Panthalassa.
Během jury a křídy se Pangea rozpadla na dvě části, jižní část Gondwanu a severní část Laurasii. Tyto kontinenty pak oddělil oceán Tethys.