Ráno

Uzardělá pozdní noc,
jež vysvlékla sváteční šaty,
omyla vodou rty, kolena i paty,
ostýchala se před ránem.
Schovala v cejchu hedvábném
střechy před procitnutím.

A z příze Erbenova kolovrátku
den s jemnou vráskou na spánku
utkal košili z červánků.
Pak pomiloval svěžest jitra,
žel neslíbil, zda přijde zítra.
Žalem se orosila okna.

Přepříliš krátká svatební košile,
utkaná z oblaků slakého rozjímání,
se z čista jasna za svítání
svůdně povyhrne.
Poodhalí bílé, oblé, plné,
k polibku odsouzené břicho Paříže.

A za fanfáry ptačích hlasů
pod paravány z listoví
ti vějíř vlasů napoví
o pravdě pohanského svátku,
-porážce zmaru na památku -
bouřlivě vítal každé probuzení
tvých krásných očí.