Závist

Zkrabacené obočí a rozzlobené úžiny pod ním,
vzduch nasycený úskokem podlým.
Ústa stažená do zlostné grimasy,
v hlavě už dávno kuje plán,
jak získá, to co jiným závidí,
jak ze sluhy bude zase pán.
Nezdravá touha po moci,
nezdravá touha po zlu.
Závisti není pomoci.
Podlehla jejímu kouzlu.
Vidět zlato u jiných, u sebe jenom špínu.
U jiných vidět diamant, u sebe jenom hlínu.
Oblékne zelený šat,
na prsou hada si hřeje.
Závidí jí, že má ji rád,
touží po tom, co jiná si přeje.
Když hodiny půlnoc odbijí,
tiše šeptá modlitbu svou.
Po očku sleduje, jak jiní si žijí,
touha a zloba zatím v ní řvou.
Chce to, co jiní mají.
Chce poznat, to co znají.
Chce líbat, co je cizí.
Naděje na štěstí pomalu mizí.
Závist není dobrý rádce,
nepomůže v životě a ani lásce.