Posel božích slov

Posel božích zpráv

Co člověk musel a slyšet chtěl,
od bohů si zprávu vyslyšel,
proto posla svého musel míti,
pro nebeskou zprávu, jež mysl všech osvítí,
mladého chlapce si vybral svatý lid,
přes něj mohli bozi snášet na zem klid.
Vyvoleným stal se pro nesení zpráv,
naučen všech etiket pro dobré chování,
pro rozpravu s bohy a jejich nebeské pokání,
mladý, krásný jinoch, syn pastevce krav.

Spalující mysl a slova bohů z nebes,
pro lidské ucho, stejně jak pro kytičku srp,
jsou nejžhavějším uhlem, jistá smrt,
leč ne pro anděla, dceru boha, jež nemá lidskou mez.
Alisei, ta s krásou rovnajíc se bohyni,
na pokraji země naší a nebi božském chodí,
s konvicí ze zlata, na níž se slunce třpytí,
zalévá na zahrádce rajské bohům rostliny.

Jen ona sama s okolními kyticemi,
může tlumočit ty božská slova,
co posel lidu musí slyšet a snášet na zem stále znova,
a předat je dál pro lidstvo, za jejími hranicemi.
Zaléváním kytic božských a stromů nebesa protínajíc,
osaměla její duše, její srdce zkomírajíc.
Posel zemský, Jonáš s plavým vlasem,
rozumem oplývajíc a hlubokým hlasem,
pomocí jedinou v uzamčeném životě,
stal se On, ve sváteční sobotě.

Dlouhá léta uplynula,
bozi sdělujíc stále svoje rozkazy,
z lidského světa - ze strachu – nepřicházející na ně dotazy,
mezi Jonášem a Alisei se láska urodila.
I přes zákaz lidí, poslu Jonášovi i zákaz bohů, mladé krásce,
vyslovenými jasně – „zde není prostor k lásce“
Ve chvilce, kdy božstva horlivě mezi sebou promlouvala
kdy byla jediná možnost říct si slova,
jež u srdcí je hřála oba,
se Alisei do lidského Jonáše zamilovala.

Jejich láska ovšem utrpením,
pro bariéru mezi nimi,
nebeská brána tvořící ji,
pro člověka i Alisei, nezničitelným trním.
Smířeni jen s pohledy,
provázenými slovy plných lásky,
v očích Jonášových a andělské krásky,
uronily slzy, o nichž se píší sonety.

Zlá a škodolibá, hadí Mitélie,
Bohyně podsvětí, co do srdcí chlad rozlije,
poletujíc nad zahradou Alesiininou, jako černá zhouby nit,
povšimla si Jonášův a Alesiinin lásky cit.
Žárlivá a rozzuřená chtěla zažít téže,
co andělská Alisei cítí k lidské bytosti,
mít krásného lidského hocha z masa a kostí,
čekajíc před branami, vidíc Jonáše běže.
Jonáš spatřiv Mitélii, ustal ve svém běhu,
„Chtěla bych mít tvoji lásku a tvou něhu!“,
letěla chtivá slova Mitélie k uchu Jonášovu,
„Já už srdce daroval, už více nemohu!“.
„Podsvětí jsem bohyně a vládnu všemu mrtvému,
tebe odsoudí za lásku k ní, zhyneš ty i všechen cit,
jdeš napříč smrti, jdeš k osudu svému!“
Mitélie zhrzena odmítnutím,
kol ní padly všechny květiny,
jak smrt sdělující noviny,
odletěla jedním křídla mocným mávnutím.
Letíc sdělit zprávu bohům zbylým,
natěšená pro trest, za jejich porušení,
že neovládli svoje pokušení,
jsou teď vystaveni celám pekla shnilým.

Slunce jak polito krví při západu rudě září
neb vědělo, že lásku Jonáše a Alisei, už nespatří,
ptáčci smutně štěbetali, o osudu těch dvou,
provázeni žalem noci, už zahaleni tmou.

Bozi rozhodli už pro Jonášův trest,
už nedonese lidem žádnou zprávu,
už nenašlápne na prach cest,
už neucítí bosou nohou nikdy zemskou trávu.
Jazyk sežehnutý, ruce roztrhané,
nohy na kousíčky pro nebeské šelmy poházené,
hlava napíchnuta na kůl s vlasem vytrhaným,
tělo popelem je, je nenávratně ztraceným.
Na to vše teď Alisei shlíží den co den,
přívázaná na sloup ovázaný trním,
krev stekajíc s nadcházejícím se setměním,
obdařená nesmrtelným životem.