Havran

Havran

Sedíš v křesle a na oblohu jen hledíš
a o svém životě, tiše jen přemýšlíš.
Venku ze stromů listí barevné padá,
slunce rudé jako krev v krajině pusté zapadá.

Podzim chladný a temný v tuto dobu nastává
a tvůj pohled na tuto podívanou jen tiše spadá.
V tuze havran na větev přilétl
a temným svým okem na tebe jen pohlédl.

Tiše pravil: Never more.

S leknutím ses jen na havrana otočila
a do temného oka zděšeně jen pohlédla.
Havran s úšklebkem dále jen seděl

a znovu pravil: Never more.

Plná strachu utéci by si chtěla,
ale upřeným pohledem na havrana,
tě strach a zvědavost dále nepustila.
Havran spokojeně dále jen hleděl

a znovu pravil: Never more.

Proč havrane, proč na mě stále jen hledíš
a svá temná slova stále jen opakuješ.
Havran opět jen dále hleděl

a znovu pravil: Never more.

Chodíš jen dokola a přemýšlíš
co havrane, co tím asi myslíš

Havran dále jen pravil: Never more.

Trestáš mě za mé hříchy,
za které moje ruce a mysl mohly?

Havran pravil: Never more.
Mám si vzíti život
a tím očistit svojí duši
nebo dále jen hleděti
a na znamení čekati
či......

V tom havran opět pravil: Never more.
a v temnotě odletěl.

Nikdo nikdy nevěděl, kam žena zmizela,
jen temný havran, který vždy opakoval: Never more
zajisté něco věděl a jen rudá barva krve, neboli
ležící růže v křesle prázdném na znamení tajemném,
navždy ležela.

Havran naposledy přiletěl
a když vyšetřovatel na něj pohlédl,
havran naposledy pravil: Never more.