Když se zhasne

Každý den, když se zhasne,
kousíček světa do tmy se zahalí,
ta jediná jiskra v tobě, ta nezhasne,
jen do ztracena pomalu se vzdálí.

Tak dlouho opouští tě, až ji nemáš,
nesměle chodíš, ptáš se, strádáš,
novou zář, světýlko bezmocně hledáš,
do jasu cizích tajně se vkrádáš.

Však zjistíš, že ten jejich ti nepatří,
každý má to svoje Slunce uvnitř sebe,
každému jen jedno náležitě patří,
však někomu žádné, jen to sivé nebe.

Ale víš, i to nebe je tak moc krásné,
tu obrovskou sílu těch chladných barev
ty nechápeš, pro tebe jen vedle Slunce hasne,
pro tebe je jen zoufale beztvaré.

Ale víš, z toho tvýho Slunce tak bolej oči,
že už víc nemůžu se na tebe dívat,
sice každou chvíli déšť mi řasy smočí,
ale nemusím se před tím žárem skrývat.

A tak, každý den, když se zhasne,
samým žárem nemůžete spát
a moje nebe z posledních sil prší, žasne,
proč Slunce zakáže mu větrem vát.