Sněhové vločky nejsou...

Z temnoty spánku byl jsem vytržen,
divným tlukotem, který kostěnou rukou na dveře zní,
bylo to mé srdce, životem zprzněné,
co z hrudi chystalo se odejít.
Bolest, bolest blízké osoby prý cítí,
kdesi ztraceno v překladech nepřeložitelných citů,
kdy pouze rozum zůstává nad situací stát,
pro jinou osobu, co v nouzi přítele hledá.
Nezištně, pouze pro pocit malé pomoci,
své srdce a duši ztrápenou utrpením nabídnout,
jako čin, který bývá vždy náležitě potrestán,
v srdci samotu, samotou srdcem.
Je snad toto možnost jak najít správné slovo,
slovo láska, ta nezprzněná životem,
překonaná chtíčem znaveného těla,
i ta láska, opuchlá od hodin pláče.

A tak sněhové vločky nejsou ještě sníh,
a déšť nepláče z očí slunce…