Vampýrka

Co kdysi bylo krásné,
pouhá vzpomínka nyní jest
co stalo se za noci jasné,
svedlo mě z božích cest.

Stačila pouhá chvíle,
plná strachu a bolesti
a netvor o neskutečné síle,
zbavil mě mé lidskosti.

Napájel se z mých žil,
sílil z mého děsu.
Do srdce mi vryl,
nenávist a plno běsu.

Černota mně pohltila,
zbavila mě svědomí.
Duši i srdce rozpoltila
zvrátila mi vědomí.

Stala jsem se noci stínem,
kráčím cestou svou.
Krví opájím se jako vínem,
bavím se děsivou hrou.

Už nikdy nespatřím slunce svit,
Mé srdce nevzplane láskou,
kalich hořkosti, do dna je vypit,
oči svázané černou páskou.

Bez druha po světě bloudím,
nikdo nezná hloubku mé trýzně
cítím hrůzu, jenž okolí rmoutím,
zmítám se v poutech temné výhně.

Bez boží lítosti, zatracená,
bez něčí vřelosti,
polapená,
padám do propasti.

Prokletá životem nekonečným,
bráním se myšlenky konce,
přec toužím usnout spánkem věčným,
uslyšet zvonit smrti zvonce.