Odkdy slavík zpívá pampelišce

Odkdy slavík zpívá pampelišce?
Proč, aby ji ošálil?
Krásná růže to nese těžce,
přece chce, aby jen s ní byl.

Slavík v nitru lásku skýtá
horlivou a palčící.
A přece ne k pampelišce
a už vůbec k růžici.

Skýtá lásku opěvovanou,
co po ní touží každý květ,
lásku, kterou drží v síti,
a přec jí vidí celý svět.

Špatně lásku slavík skrývá,
přec růže ještě netuší.
Pampelišce pořád zpívá,
se svůdností se na ní dívá,
ladně hrdlem na ní kývá,
ale pampeliška vyruší.

„Ó ty zběhlý hloupý ptáku!
Co chceš po mně, co jen chceš?
Dej mi sbohem a zmiz záhy,
za jinou si zpívat běž!
Ó ty bídný orosnířku,
já vím, že ty mě šálíš jen,
vím, co skrýváš ve svém vnitčku,
tys nikdy nechtěl pampelišku,
tysvždy chtěl jen polní len!“

Zmateně se slavík dívá,
poletuje sem a tam.
Chytrostí moc neoplývá
a přece jen letí k lukám.

Pampelišce vadnou kvítky,
vadnou zlostí i smutkem,
proklíná ty polní snítky
co připravili ji o slavíky.
Smutek ji lapí víc a víc,
doteď viděla jen lásky líc,
rubu se však náhle obává
a tak usychá a uvadá.

Růže tohle uslyšíce,
náhle radost mají více,
květy jí víc zavoněly,
trny se víc vypnuly,
a slavík nic netušíce,
letíc kolem a mávajíce
té smutné uschlé pampelišce
vrazí přímo do růže.

Rudá se zaradovala,
konečně je s ptákem sama,
ale když konečně uviděla,
co to ztéká z jeho těla,
s odporem se odvrátila,
za dost si však učinila.

„Když ne já, tak nikdo spíš,
už nenajdeš ode mě skrýš.
Tys tu mrtev a já žiji,
lačně z půdy krev tvou piji,
skloním se v mé kráse k tobě,
políbím tě v tvé smrtné mdlobě.
Len nedočká se tě již více,
ani té hloupé pampelišce
nezazpíváš jedinkrát.
Ach, slavíčku, máš mne rád?“

Tak jak růže byla krutá,
tak byl smutný polní len.
Slavíka se nedočekal
už v ten letní horký den.

Láska je však pomíjivá
někdy víc a někdy míň.
Zatímco růže slavíka líbá,
len se opět k nebi dívá,
na vlaštovky znovu kývá
i když trochu váhajíc.
Láska má teď rub a líc.