Stříbrná skromnost

Na tom tmavém kusu plátna,
hvězda jasná více zlátla.
Zářila a zářila,
až se v pýše ztratila.

Hvězd si kolem nevšímala,
stříbrným se vysmívala.
Vzdáleným se stranila,
zlou pýchou se bavila.

Stříbrný však pán je nebe,
prsten bílým hvězdu zebe.
Místo chvály chvost ji dal,
ze zloby jej ukoval.

Od té doby zlatou barvou,
oplývaj co nebem plavou,
hvězdy jejichž zlatá záře,
tělo vlastní k zemi váže ..

Nadoraz.