Kořeny II.

když jsem poprvé otevřela oči, byla příroda všude kolem
už jako malá žila jsem nedaleko malé louky lemující okraj lesa
chodívala jsem často na rozkvetlou stráň, poslouchala ptáky a šumění stromů
okouzlila mne a proto se neustále vracím

nevídám už často místo mi tak blízké,ale pokaždé mne znovu překvapí
v koloběhu života měním se já i ten kousek světa
stromy vyrostly, v poledním slunci poskytnou příjemný stín, na podzim pokryjí trávu paletou barev
motýlí křídla pohladí divoké květy, znám je i když jen letmo, vnímám jejich krásu


čas neukrojí nic na přitažlivosti toho pohledu, té vůně
a tak se vydávám kdykoli do těch rukou, ve dne, v noci
za úplňku teplého večera vidím záři všech a všeho,co tu žije
v tom světle přiláká pozornost květina
znám ji? není jiná?omámená vůní pozoruji jak pomalu rozkvétá
na chvíli utichnou stromy i vítr v korunách, jen hlas uvnitř šeptá: "utrhni"


uprostřed města, u okna pokoje stojí váza s divokou květinou
každý den dívám se na ní a vidím tu louku, ten večer, tu zář
úzkostlivě starám se o květ křehounký, vodou jej hladím a hlasitě k němu promlouvám
vytržený, nesmělý, jak dlouho bude kvést, jak dlouho bude žít
o kořenech, co se jednoho dne objeví tajně sním
dokážu se postarat, nebo ji zahubím?