Osamělá

Svět čtyř stěn,
člověk v něm uvězněn.
Kam se koukne, všude prázdno vidí,
je tak smutno bez tváří a slov lidí.
Pohlazení postrádá,
samota ji ovládá.
Zlověstné ticho projíždí prostorem,
neléčí – není jí doktorem.
Zrcadlo ukáže zanedbanou tvář,
oči zblázněné – ztratily zář.
Hlasy bez osob hlavou se míhají,
na zdech hodiny zoufale tikají.
Místnosti nabízejí pro ni náruč chladivou,
pro dámu osamělou, přítelkyni svou…