Pomsta sladké beznaději

Beznaděj, konečně bourá mé hranice.
Sražen, padám na kolena.
Potupně zírám jí do očí.
Je šťastná, je tak spokojená.

Nevěřícně lehám na zem.
Distancuji se od světa.
Možná že jsem blázen,
ale příjde odveta.

V očích plápolají mi květy.
Teď já! – bourám hranice
a tvořím světy!