Duše žárlivce

Tiše se tu ploužím a nevím kudy kam,
pořád tě lásko hledám a vím, že jsi ty tam.
Jsem stínem, jsem tichem, jsem smutkem,
to vše jsem si zasloužil hrozivým skutkem.

Jsem otrok svých vášní v řetězech vězněný,
jsem přízrakem, temným pánem váženým.
Objevím se tam, kde ty mě nečekáš,
líbí se mi ten tvůj pohled, když se náhle vylekáš.

Hejno kachen prchá z močálů vyplašeně,
kdysi jsem slíbil srdce své jediné ženě.
Krásné to lilii, dokonalému lásky světu,
její lesklé, bledé tělo mělo prvky sametu...

Však ten pocit žárlivosti vkradl se mezi nás,
někdo jiný zahříval její klín když byl krutý mráz.
Vracím se z cest s kyticí krvavých růží,
náhle srdce se mi rozbuší, ústa se mi vztekem zúží.

Má drahá, černo vidím kolem svého bytí,
však to bylo naposledy, co viděl jsem tě žíti.
Oči uplakané jsou a v ruce svíráš roucho mé,
náhle padá k zemi tvé tělo nahé bezvládné.

Hlava mi třeští žalem, zničil se mi šťastný svět,
vytrhl jsem ze zahrady své jediný milovaný květ.
Ruka se mi třese, slzy polykám,
spoušť byla tak jemná,
s pocitem bezpečí v tvé blízkosti usínám,
však teď už mi budeš věrná...