Stále, pořád, furt a znova

Zas tu ztrácím čas
popisem životních krás,
o nějž nikdo nestojí,
i když si to nepřipouštím,
neúspěchy zabolí...

Zas tu píšu slova,
co nikdo nechce číst,
proč začínám psát znova,
plním každý prázdný list?

stále, pořád, furt a znova,
plní prázdný papír slova,
slova, jež jsou mou nevyřčenou prosbou,
jež zařadí se vždy jen, věru,
k němým literám zde na literu

pokusy vylíčit svůj bol,
když každý má svých
až nad hlavu...

snaha povzbudit všechny lidi kol,
když utápím se ve svém nezdaru

milionkrát a stále dokola
psát o lásce svého idola,
líčit vám světlo, když je tma,
nastínit štěstí, když jsem sama,

vyprávět pohádky o kotěti,
které nepobaví snad ani děti,
psát o dešti v bukurešti,
když jsem tam nikdy nebyla
milionkrát a stále dokola

ztrácet se ve slovních formulacích,
jak ve velkých městských aglomeracích,

používat neosobní symboly
a pak zoufat si z toho,
že mi nikdo nerozumí,
že každý líp se vyjadřovat umí...

narovinu nenapsat co tě trápí,
zaobalit to do ohrané fráze,
jež ukazuje vše,
jen né tvé nesnáze...

Zas tu plním prázdné řádky,
semínky slov z mé zahrádky,
co se v hlavě skrývá...

Zase si to nepřečtete,
báseň moji zavhrnete,
jak to často bývá...