Osa

Vlastně mě už nic nenapadá,
jen ta osa, po který musím jít,
prchám, ztrácím se, tak nerada,
povinností však tady je žít.

Snad jen vnímat každou chvíli,
každou sekundu dostáváš se dál a dál,
víš ale, je nemožné dostat se k cíli,
je tak dlouhá, tak nekonečná dál.

Krůček po krůčku urážíš cestu,
každým krokem však všechno bolí víc,
všude číhá hromada trestů,
nesmyslných trestů za nic.

Pak všechno je to těžší, zjišťuješ
a ptáš se: ,,Kolik ještě zbývá?“
Když s ubývající sílou zneklidňuješ,
kde další chuť do života se skrývá?

A ptáš se pořád kolik ještě musíš ujít
a jestli přežiješ, i když doufáš že ne,
i když podvědomě chtěla bys umřít,
snívá o tom srdce v duši zatčené.

Nevíš zdali jsi na začátku, v půlce, na konci,
vlastně ty ani nevíš, kde chceš být,
v těle jen zmatek, šílenství, bolest a bezmoci,
tak usilovně všechno krýt
a s tím vším stále jen dopředu jít.