Černý tulipán

Zas den se probouzí
za šatem ze zapomenutých časů
tak tiše za tiché písně
plné neodtajněných hlasů

prozářené slzy z nočních putování
slunečnímu svitu příliš se nenaklání
spíše šmouhy osudů
příběhy krajinou tvoří

však při mé cestě - příliš nehovoří

časy odloučí pár citů v bezpráví
a jednou -

vrytý obraz vypráví :

o černých tulipánech v rozpraskaných dlaních
jež vystupují v každodenních hraních
v bezejmenných hrách
té dívky

co ztrácí jiskru z očí
při každém pohlédnutí do odrazu
při nočních cestách mezi městy
v krajkovaném šatu pro nevěsty

z pavoučích sítí
temnotě oddaná
se smutkem tajně - provdaná

jen pro sebe
za všechny co se trápí
schovat se v květu
měsíčního stínu

přijmout svou vinu
a zapomenout na předešlé roky
co srdce rozpáraly ohnivé broky

které v dlani den co den svírám...

Měla bych žít jinak,
vždyť přece neumírám...

(plameny ve mne však už nehoří,
uhasil je déšť putující do moří...)

Končí ten myšlenkový let
na poslední zastávce mého životního vlaku

zase v neděli - při soumraku........

.......

budu černým tulipánem

svého roztříštěného já....

.......

Ale pro Tebe,
pro Tebe tu jsem,
když si mně v myšlenkách slepíš......