Nic není na pořád...

Tak opět se peru s osudem
když zase měním působiště
přesto že s mojí milou a rád tu jsem
tak bojím se co příjde příště.

Tak opouštím své přátele
a vzpomínky jenž k nim se váží
to co je jisté i to co je domělé
má duše s tím se smířit snaží.

Však není s toho úniku
když všechny sliby chyby jsou
pak bojím se přátelství zániku
a rád jsem že mám tu svou.

Je v tom asi mé prokletí
jenž kdysi jedna vyřkla
vždy osud to hezké znesvětí
a duše moje zase na dno klesla.

Stále mám sílu bojovat
ještě jasně hoří moje svíce
však bojím se už znova riskovat
a bojím se věcí příštích stále více.

Říká se že na nic nejsi sám
ale já právě tak se někdy cítím
i když milou svoji stále mám
štěstí jen těžko za vlasy chytím.

Když ztrácíš své přátele
u nichž jsi podporu a pomoc hledal
pak ptáš se proč boží mlýn nemele
proč přítel Ti na pomoc nepřispěchal.

Už málo času pro mne zbývá
abych osud v dobré obrátil
má duše zas černé myšlenky mívá
proč osud moji duši zatratil.

Rád pro druhé jsem mnohé dělal
a nečekám že mně zajistí to jejich přízeň
a to vše v mé duši dobrý pocit zanechal
ale šťastný život není moje sklizeň.

Tak často moje duše umírá
a stejně tak často z hrobu vstává
skutečnost každou moji snahu potírá
a štěstí mi jen z nedohledna mává.

vladyka 4 10