Bezcitná

Že neřeknu ti svoje city,
který všude tu mám,
vidíš - tady je mám vrytý,
však šanci jim nedám.

Bezcitná, že se zblázním,

z toho co říct bych chtěla,
z lidí bolavých - přitažlivých,
obdiv, lítost, fascinaci k nim vždy měla,
o ránách nehojivých,
o večerech neuspokojivých,
co všechno můžou nevydržet a přežít.

Lidská bolest magnet můj,
jsi tak blízko, se tě dotýkám,
prosím, zastav, slyšíš? Stůj…
Proč tvou hořkost polykám?

A proč mě nutíš říkat, že jsem šťastná..

To přece není bolest, jen spousta citů
bezcitné bytosti
z měsíčního svitu,
jak jen se jich zprostí?

Bezcitná, že tisíckrát za minutu přijdou a odejdou,
jak na nákupním středisku,
kam lidé už se nevejdou,
nahlížejíc do svých rozpisků.

Neumím s nimi zápasit, natož vyhrát,
já, na každém kroku zbytná,
bez srdce,
bezcitná.