Tesknivá obloha

Tesknivá obloha bezesných spáčů
pod rouškou šera skrývá strach hráčů.
Jejich stín plíží se kolem zdi hřbitovní,
u pasu růženec, pistoli zánovní.
Krajem se rozléhá půlnoční zvon,
neblahé tušení, že příjde skon.
Ledový vánek rozvířil prach,
před branou kostela zastavil vrah.
Teplá slza srdce opustila nůž,
na sametu svitla nepotřebná růž,
zpovědnici skryla kožešina z norka,
za hrobními kříži spala mrtvá holka.
Ránem se nese kostelní zpěv,
okusíš viníku chorobný hněv,
na vražedném místě zůstal krve pach,
střež se noční můro, brzy poznáš strach.
O měsíc později na vlka hon.
Krajem se rozléhá půlnoční tón,
pomsta si střeží cestičku k bráně,
nastane odplata za mrtvé laně...
Před vchodem kostela zaváhal vrah,
zda-li má opět překročit práh..
Skrz železné mříže žhnula rudá svíce,
barvou připoměla něžné dívčí líce.
Osud sčetl hříchy, vrzla pomsty klika,
buď zatracen ďáble, duše odpadlíka..