Opřít

Asi je daný, že chodíme několika směry dolů
a jen jedním směrem nahoru,
ovšem tam nedojdeš, všude kolem páry volů,
co donutí nás ze sebe udělat netvoru.

Však on tam někdo dojde, občas,
ne samotný, s podporou toho druhýho
a co ten sám, všemu napospas?
To je vážně něco hezkýho.

Opory jsou od toho aby si podrážely nohy,
bych chtěla mít podražený nohy, aspoň něco,
než jen představovat chůzi zoufalé mátohy,
kterou tu zbezmocní kdeco.

Někdo by se tu chtěl opřít, strašně moc
a nemít přitom pocit, že padá,
i zeď se prohýbá, neumí pomoc,
i od ní ta nekončící zrada.

Tak jako strom potřebuje statný kmen
a Slunce své paprsky,
tak jako noc potřebuje den,
tak i my obejmout bratrsky.

Tak jako plot potřebuje spoustu latěk
a židle čtyři nohy bezesporu,
tak jako sněhulák na jaře ztrácí se v blátě,
tak i člověk ztrácí svou oporu,
kterou snad nikdy neměl.