O Kráse

V ranních noviná, kde píšou o vraždě, která se ještě nestala,
jen střídá se sních a slunce v potocích myšlenek,
když na mostě sedí s koleny u brady
a v trávě sleduje, jak s želvou dává si závod šnek.

V krabičce poslední cigaretu- navždy poslední,
čas na to se rozhodnou zda být divákem sebevraždy
v době, kdy za zimní čas střídá se letní,
kdy není místo k návratu, kde panuje jen věčnost navždy.

Když chodí s noblesou jako hrabě nebo král
a francouzská slova mu sluší na rtech,
ani orel v oblacích či ryby v hlubinách neví, že sebe by se bál,
kdyby jako otep slámy zahořel.

Už přestal si malovat krásu světa,
že nosí černé brýle snad jen proti slunci
a možná ze zvyku je jeho sklenice poloprázdná,
když počítá stehy na svém srdci.

Píše básně- jen svoji vlastní realitu.
Pravdu hledá u kartářky nebo v nočních hvězdách.
Růžovým šátkem překryje si oči, aby utekl světu,
kde nemůže snít.

Má všechno a přeci nemůže najít nic,
cosi pro jeho duši a unaveného anděla svazujcích dnů.
Jen jako Don Quichote bojuje se svými mlýny
a čeká v koutě u okna na zapomenutou změnu.

Někdy jako dítě a jindy zas jak Casanova
pokaždé s pečetí vlastní hrdosti a krásy
po chodnících velkých měst pluje jako duch,
že zapoměl umřít a pořád žije svoje časy.

Na tváři s lehkým úsměvem bezradnosti a s kapitulací v boji,
vzdává hodl umění a moudrosti v kapce vína na dně sklenky.
City jako láska jsou věci, kterých v noci za tmy se bojí,
když poslouchá pravdu jak mlčí.

Jako motýlí křídla v letním vánku,
jako pohádka na dobrou noc, kde vlk nesní karkulku,
když mluví hned tichostí příjde čas spánku
a on zatouží bílou kůží spánků prohnat si kulku.

Bez prášků pro lepší náladu
jen s čistotou srdce a nežností ducha
on staví domeček z karet, kde spodní řada mu chybí
a proto pořád dokola padá...