Když už

Když už i polibky do vlasů,
ztraceně táhnou spolu s tmavými mračny,
a já vrátím se zpět do časů,
sítí co se spřáhnou a citu co je tak lačný.

Když už i vážky na dlaních,
teskně mrznou, slunce je nehřeje víc.
A smutek Tvůj na skráních,
ozvěnou něžnou, vyje teskně na měsíc.

Když už i jiskry zraků,
dohoří v překvapení, což však čekat se dalo,
a v litanii chladných mraků,
v jejich slzách potopeni, mlčíme o tom, co se stalo.

Když už i slova i celé věty,
zachutnají pelyňkem, co jsme spolu trhávali,
a místo sběru pošlapeme tyto květy,
láska mizí s úplňkem a my, už mu zamávali.

Pak popřu pouta, půjdu dál,
a poslední polibek co do vlasů jsi dal,
po plátcích puklých poupat jabloní,
pohybem ti pošlu zpět, ikdyž to zabolí.