Zuby drzosti

Tak tedy o mých zubech –
trochu křivé se mi zdají.
Ještě že se neviklají.
Nebo snad ano?
Zjistím to ráno.
Zatím mohu v klidu žvýkat,
nedělá mi problém říkat:
tři sta třicet tři stříbrných stříkaček…
Svěží mentol žvýkaček
line se mi po pokoji.
Nechte mě už na pokoji.
Já vím, co jsem říkala –
cosi o svých zubech v dásních.
Cosi o nesmyslně drzých básních.
Kterými se vymykám,
když si k srdci přimykám
své bláznivé nápady.
Pomohly mi nálady
navozené tichem.
Ani ne tak smíchem.
Jako spíš tím zmatkem
a konečně taky pátkem.
Který pro mě věstí,
krátkodobé štěstí.
Snad zuby mi nerozbijí pěstí.
Být bezzubá – to mluvila bych o neštěstí.
Tohoto světa.
Co myslíte?
Vylezla by pak ze mě aspoň věta?