Věčně nebezpečná

Mám cíl.
Apríl!
Ne vážně, mám ten sen.
Zní jen trochu nebezpečně.
Já budu žít věčně!
Nebo se o to pokusím.
Bolesti kostí udusím.
Na orgány si pozor budu dávat.
Každé ráno brzo vstávat.
A provádět rozcvičku,
pít jen čistou vodičku.
Z novohradských hor.
Nebudu řešit žádný spor.
Aby mi nestoupnul tlak.
Protože pak…
Ale ne, zapomeňte na to.
Nestojí to za to.
Vztekat se nad možnou nemocí,
vzniklou z rozbouřených emocí.
Té já se vyhnu.
Možná si přihnu.
Té novohradské vody přece.
Která teče v horské řece.
Nebo kde – co já vím.
Ode dneška jen zeleninu jím.
Abych měla vitamínů dosti,
budu jíst jogurty pro zdravé kosti.
A pak snad od radosti
infarkt dostanu.
Nikdy nevstanu.
Musím si dávat pozor.
Nejlépe pořídit dozor.
Aby trochu mou radost krotil.
A pak to bude život dokonalý!
Ačkoliv je tu problém malý…
Můj plán má jednu malou díru.
Jak zařídím to ve vesmíru?
Aby mi dali život věčný
a ocenili tak moje snažení.
Snad budou z toho blažení.
Že k sobě nahoru
nemusí brát tu potvoru.
Potom snad vyslyší mé přání.
Bez zbytečného ptaní.
Budu žít až do skonání.
Samozřejmě že naší planety.
Pak jen nastartuju rakety.
A budu žít dál – prostě budu věčná.
Nebojte, jsem jen trochu nebezpečná.