Stanice CÍL

Co mám, co nemám, chtěl bych znát,
s čistotou dítěte se mazlit i si hrát.
Brodit se vyschlým korytem řeky,
padat únavou, klít vzteky.
Neztratit se v džungli všedních dní,
poslechnout povel: poklekni!
Hledat tě v očích, rukou, šrámech,
položit se k snění na mech.
Cestou se nechat k tobě vést,
a ve tvých očích růst a kvést.

Už mlčím, už se ztrácím do nicoty,
přepisuji svou sonátu, své noty.
Knotem, voskem, celou svící,
ze sebe dát ti kus tebe v porodnici.
Klávesy, struny, dech i doteky,
vyústím jednou bez nadání a na věky.
Vytím vlků, vlněním hadů,
odpustím ti ponížení i zradu.
Náladou neviditelných vln éteru,
namíchám novou barvu k nátěru.

Šedá a černá, občas mléčně bílá,
snad nejsi překvapen, že bych tě udivila.
Srnčími skoky, pohledy laní,
někdy na výsluní a jindy v ústraní.
Bráním se a tajně řežu mříže,
klidně mě obejmi a hraj si na rytíře.
Nohy mi slouží, smysly občas dají vale,
znáš mě už velmi dlouho, dokonale.
Rozhodni za nás, co nás má překvapit,
ve dvou se to přece táhne líp.

Chceš po mě, co nemohu ti dát,
bez okolků je mezi námi drát.
Nejistota zítřka, předsudky okolí
a časový posun, časové soukolí.
I kdybych chtěl, je ve mně nepokoj a tlak,
věřím, že jednou nasednem na shodný vlak.
Kéž je to brzy a jedem nekonečně,
ruku v ruce, s láskou, statečně.
Stanice: CÍL a START a světa kruh,
splatíme svými životy poslední dluh.