Instantní život

Mám na vás otázku, mí čtenáři milí.
(Pokud tedy nějaké mám.)
Totiž – jestli byste té dobroty byli –
doufám, nevadí, že se vás ptám.
Víte, co je život? Nebo aspoň tušíte?
Dneska nad tím dumám den celý.
Nemějte obavy, že mě snad rušíte.
Tak prosím, řekněte, co jste vyzvěděli.
Ale ne – vy taky nevíte?
No, co s tím nadělám.
(Vlastně jsem to tak trochu věděla,
proto nejsem smutná, ale veselá.)
Ode mě se snad dozvíte.
Jak já vědění padělám.
Svět mi totiž přijde jako ranní káva,
která nás svým pitím plně zaměstnává.
Když ještě skoro spíme
a přesto ráno víme,
že jen ji si dáme,
když do hrnku ji přidáváme.
Svět mi přijde jako ta voda vařící,
kterou si někdo připravil v konvici.
A život? Je jako instantní káva.
Mezi prsty projde, v krku polechtává.
Život je jako polívka z pytlíků.
Je plná nudlí, někdy i knedlíků.
Sem tam v ní mrkev plave,
pak je to teprve to pravé.
Někdy je život jako šumák po opici,
který rozpustil se klidně ve sklenici.
Život je prostě něco v prášku,
něco uvězněného v sáčku.
Potřebuje rozpustit ve vodě –
u moře, v lese, v přírodě.
Život je vlastně v pohodě.
Svět nic nenechal náhodě.
A naplnil nám sebou naše sklenice –
aby se instantní život rozpouštěl velice.