Šťastný pád (Otcovská II.)

Na laviččce v parku
sedí dědeček.
Nad ním
padají podél kmene stromu
dva nebo tři listy.

Šustí níž a níž.
Ten druh tichých slov,
co si šeptají dva lidé,
co spolu rádi mlčí.

Tři, určitě tři,
letí stejnou rychlostí,
jeden se možná připojil později,
ještě si ani nestačil zvyknout -
na volný pád.

Vrtí se vzduchem,
tak nějak neohrabaně,
krouží spirálou,
třepotavou, jásavou.

Teď. Teď,
ten posledníček.
zkřížil dráhy zkušenějších.
Všechny tři dlaně větví se dotkly,
přilnuly k sobě,
/vlhkem tajícího loňského sněhu/
propletly své prsty.