proud

mám hroznej strach
přemýšlím, jaký asociace to dokáže vyvolat
hroznej
strach
na zemi se mi vrší hrnky od kafe
hořkýho jak mý vlastní
nitro
nebo možná víc
nevím
občas se otřepu náhlým
epileptickým štěstím
třeba když do bytu probleskne
proužek světla
/jedno jestli ze slunce
nebo z pomerančový lampy za oknem/
nebo když někdo
vyhodí pojistky a najednou
všechno ztemní
jen já ne
je to krásný
když vypadává proud
každou chvíli
nejdřív mě napadlo že je to moje vina
ale už si to nemyslím
na řasách mi sedí barva
a pomalu se chystá
k sebevraždě tmou
za chvíli si oči přivyknou
za chvíli
za chvíli
dojdu do koupelny a vezmu rtěnku a namaluju
na zrcadlo
nějakej obraz
něco k němu napíšu
a pak čekám až zase pustí proud
světla
abych se podívala
jak to celý vypadá
a pak to smyju
a zítra je středa nebo čtvrtek nebo pátek nebo cokoli
stromy se houpou za oknem
větve šeptají
že prý padaj andělé
a měsíc prohazují okenními skly

měla jsem sen
šla jsem lesem a byla noc
bylo to na kraji a přitom hluboko
bylo to
jako film
kdy vám pozvolna přibližují obraz
a najednou náraz, střih
nic
a znovu klid, ticho, tma
a skrze stromy
byl vidět náznak města
zdi domů, černá okna, silnice
pouliční lampy nesvítily
a najednou se tam vynořil
polorozpadlej antickej chrám
zalitej studeným světlem
a pak další
a další
byly obrovský
přišlo mi to hrozně divný
nikdy jsem je neviděla

občas o tom přemýšlím
nebo je spíš pozoruju
v paměti
občas je hledám v koutech měst
v kruhu zeměkoule
a očima hážu zbytky svých barev
než se usadí
v koutech duše
a těla
a vzduchu
než se usadí

všechno

všechno se jednou srovná
usadí se
jako kafe